Raroh velký (Falco cherrug)

je ohrožený dravec z čeledi sokolovitých. Hnízdí v rozmezí od východní Evropy východně přes Asii až po Mandžusko. Je převážně tažný, zimuje v Etiopii, na Arabském poloostrově, v severní Indii, Íránu a západní Číně. Raroh velký je velký dravec dorůstající 47 – 55 cm s rozpětím křídel 105 – 129 cm. Svrchu je převážně hnědý s šedými letkami, temeno hlava je zbarveno hnědě. Spodina těla je světlá s hnědými stříkanci na břiše. Obě pohlaví jsou si velmi podobná, mladí ptáci jsou v porovnání s dospělci jednotvárněji hnědější.

Obývá otevřené krajiny s řídkým porostem stromů. Živí se zejména hlodavci a ptáky, které loví přímým pronásledováním. Hnízdí na zemi, holých skalních římsách nebo v opuštěných hnízdech jiných větších ptáků na stromech. Snáší 3 - 6 vajec.

více » Raroh velký je v současné době vyhodnocen jako ohrožený druh. Důvodem je rychlý populační pokles, který je viditelný zvláště na asijském kontinentě. Jeho největší hrozbou je ztráta přirozeného biotopu a lov. V roce 2004 byla jeho populace odhadována na 7 200 - 8 800 dospělých jedinců.

Jestřáb lesní (Accipiter gentilis)

je středně velký dravec z čeledi jestřábovitých, rozšířený v celé Evropě až na její severní a severozápadní část, v severní Asii, Turecku, Íránu, Tibetu, Japonsku a v Severní Americe. Jestřáb lesní je největší zástupce rodu Accipiter.[1] Má krátká široká zaokrouhlená křídla, dlouhý ocas, vhodný k letu mezi stromy, silné pařáty, plochou hlavu, krátký zašpičatělý zobák a hnědé až oranžové oči. Samec má šedou horní stranu těla s modrým nádechem, bílé obočí a bílou spodinu s šedými pásky. Samice je výrazně větší než samec a na rozdíl od něj má horní stranu těla se šedým nádechem. Mladí ptáci jsou svrchu hnědí a místo příčného vlnkování mají na hrudi několik hnědý skvrn. V Evropě si jej lze splést pouze s podobným krahujcem obecným, od kterého se liší větší velikostí, silnější postavou a delšími křídly. Délka těla samec: 49-57 cm, samice: 58-64 cm, rozpětí křídel samec: 93-105 cm, samice: 108-127 cm, hmotnost samec: 570-950g, samice: 970-1750 g. Jestřáb lesní je na většině území svého výskytu stálým ptákem (včetně Česka), ačkoli v některých lokalitách, např. v Kanadě nebo severní Asii, migruje do jižnějších oblastí.

více » Žije skrytým způsobem života v lesích s hustějším porostem a pozorován bývá jen zřídkakdy, za potravou se však občas vydá i do otevřené krajiny. Na kořist číhá ze své pozorovatelny a poté provádí útok neuvěřitelnou rychlostí. Zpravidla jde o oportunistického dravce, jehož potravou se stávají obvykle menší druhy ptáků, zvláště pak holubi, vlaštovky, vrabci nebo špačci, ačkoli mohou napadnout i mnohokrát větší druhy, např. bažanty, tetřevy, tetřívky nebo vodní ptactvo, až do velikosti kachny divoké, nebo menší (veverky, hraboše) ale i větší savce než je on sám (zajíce polní, králíky divoké).

Jestřáb lesní se až na období hnízdění téměř vůbec neozývá, na hnízdě vydává opakovaně kejhavé skřeky podobné skřekům racků chechtavých „kekekekekekekekeke“. Ke svým hnízdním lokalitám se vrací mezi březnem a dubnem a na vejcích sedí od dubna do června. Hnízdní plochy jsou většinou porostlé velkými a silnými stromy, na kterých jestřáb hnízdí. Klade 2 až 5 vajec o velikosti 59×45 mm a hmotnosti kolem 60 g. Svá vejce si přísně brání a prudce útočí i na větší druhy dravců. Inkubační doba trvá 28 až 38 dnů a na vejcích sedí oba rodiče. Mláďata opouštějí hnízdo po 35 dnech života a létat začnou zhruba o deset dnů později. Mladí ptáci mohou zůstat v blízkosti svých rodičů až po dobu jednoho roku života. Jestřáb lesní nemá mnoho přirozených nepřátel a čas od času je loven většími druhy káňat nebo výry velkými, ačkoli často bývají tito dravci oběťmi samotných jestřábů při období hnízdění, kdy se u nich projevuje náhlá agrese.

Poštolka obecná (Falco tinnunculus)

je drobný sokolovitý dravec o něco větší, než hrdlička divoká. Hmotnost samce dosahuje v průměru cca 180 g a samice 220 g. Rozpětí křídel se pohybuje mezi 68–80 cm. Údaje se však podle různých zdrojů mohou velmi lišit, neboť poštolky mají velkou geografickou proměnlivost nejen ve velikosti, ale i v barvě. Jako všichni sokolovití mají poštolky výrazně zašpičatělá křídla a dlouhý ocas.

Výrazným znakem je červenohnědě zbarvený hřbet u samců s tmavými skvrnami, u samic a mláďats tmavými příčnými pruhy nebo vlnkami. Ruční letky jsou tmavé. Spodina těla je světlejší s podobnými tmavými skvrnami jako na hřbetě u mláďat je výrazné podélné skvrnění. Samci mají temeno a týlhlavy šedé a bělavé hrdlo lemuje výrazný černý vous na líci. Šedý mají i ocas většinou bez pruhů, jen na konci mají širokou tmavou pásku. Samice a mláďata mají ocas hnědý s tmavým příčným pruhováním.

více » Nejcharakterističtější je pro poštolky jejich třepotavý let, kdy se udržují ve vzduchu na jednom místě, vyhlížejí kořist a po jejím zahlédnutí útočí střemhlavým letem. Tento způsob lovu ji odlišuje od jinak poměrně podobného krahujce obecného, který však při lovu letí nízko nad terénem a i silueta křídel má u krahujce tupější zakončení. Poštolky za letu poměrně rychle mávají křídly a po několika úderech dělají přestávku. Při kroužení mají široce rozevřený ocas. Poštolky obecné se ozývají poměrně pronikavým voláním „kli kli kli kli kli kli kli“. Poštolka obecná se dokáže dobře přizpůsobit prostředí. Nejhojněji hnízdí v otevřené krajině s alejemi nebo skupinami stromů. Hnízdí i na okrajích lesů a v posledních desetiletích se stahují i do měst. Hnízdí od konce dubna do července jednou ročně, v případě velmi příznivých podmínek můžou výjimečně zahnízdit i dvakrát. Venkovské populace hnízdí v průměru o 14 dní později než populace městské. Poštolky vlastní hnízdo nestaví, využívají hnízda jiných ptáků (zejména strak a vran) a také různé vyvýšené dutiny, římsy a výklenky budov, kde snáší vejce pro která jen vytlačí důlek v původním materiálu, pokud to jde. Později je v hnízdě značné množství zbytků kořisti. V poslední době také velmi často hnízdí na balkonech paneláků na sídlištích. V ČR hnízdí odhadem asi maximálně 13.000 párů se stabilní tendencí.

Samice snáší zpravidla 3–7 vajec. Zbarvení vajec je proměnlivé vesměs okrově hnědé s tmavšími skvrnami, nebo mramorováním. Na vejcích sedí zpravidla samice a samec jí nosí potravu. Inkubace trvá cca 28 dnů, po vylíhnutí shání potravu jen samec, ale samice se k němu po pár dnech přidává a krmí oba rodiče 23–33 dnů na hnízdě a další cca týden i po opuštění hnízda. Z počátku samice mláďatům potravu trhá, po cca dvou týdnech už ji dostávají vcelku. Protože prodleva mezi prvním a posledním sneseným vejcem je poměrně velká, probíhá líhnutí několik dní (2–3, výjimečně až 6). Později vylíhlá mláďata v případě nepříznivých podmínek hynou. Mladí pohlavně dospívají již v následujícím roce. Hlavní složkou potravy poštolek tvoří hraboši, také větší hmyz, ještěrky a ptáci zdržující se na zemi. Příležitostným zpestřením potravy mohou být také netopýři a rorýsi.V letech s nízkým stavem hlodavců stoupá zastoupení drobného ptactva v potravě. Poštolka má ráda obecně maso. Velmi výjimečně je u ní pozorována také mrchožravost. Poštolka obecná je rozšířena v celé Evropě, Africe (kromě Sahary) a ve velké části Asie.

Populace žijící na severu jsou tažné a zimu tráví nejčastěji ve středomoří, případně až v Africe. Směrem na jih jsou spíše stálé, nebo částečně tažné. V Evropě je cca 330 000 párů těchto ptáků. Populace v některých oblastech mírně ubývá, ale celkově je poměrně stabilní. Poštolky mají rády otevřenou krajinu a velice dobře se naučily žít v blízkosti člověka.

V České republice patří poštolka obecná mezi nejrozšířenější dravce. Žije v podstatě na celém území republiky. České populace jsou převážně tažné. Ve městech bývá vyšší hnízdní hustota než ve volné krajině, protože je zde více vhodných hnízdních příležitostí.

Káně lesní (Buteo buteo)

známá také pod starším názvem káně myšilov, je středně velký druh dravce z čeledi jestřábovitých(Accipitridae).Dorůstá 50–57 cm, v rozpětí křídel měří 113–130 cm a váží 775-975 g. Má kompaktní postavu, dlouhá široká křídla s černými konci letek, v letu široce rozevřený, krátký, zakulacený ocas s tmavým pruhováním a s tmavou páskou na konci, žluté neopeřené končetiny a žlutý, na konci černě zbarvený zobák. Jinak má však káně lesní ze všech ptačích druhů jedno z nejproměnlivějších zbarvení opeření, které se může pohybovat od čistě bílé až po téměř černou. Obecně přitom platí, že svrchu je pták zbarven jednolitě, zatímco spodinu těla mívá světlejší a alespoň částečně pruhovanou. Pohlaví jsou zbarvena stejně.

více » Ve střední Evropě hrozí záměna s velmi podobnou, ale vzácnější kání rousnou (Buteo lagopus), která má světlý ocas a izolovanou tmavou skvrnu v ohbí spodiny křídla, a s včelojedem lesním(Pernis apivorus), který má na rozdíl od káně lesní žluté oči a užší křídla. Ozývá se nejčastěji mňoukavým, daleko slyšitelným „vijé“, které často napodobuje sojka obecná (Garrulus glandarius). Mláďata pak o potravu již od prvního dne žebrají protáhlým „piiij piiij“, které se s přibývajícím věkem stává hlubší a hlasitější. Hnízdí v téměř celé Evropě s výjimkou Islandu, části Irska a Skandinávského poloostrova,východně zasahuje v podobě širokého pruhu přes střední Asii až po Japonsko. Zatímco v Evropě jsou populace především stálé (s výjimkou těch severských), asijští ptáci na zimu většinově migrují na jih a jihovýchod kontinentu.

V Evropě je káně lesní s téměř 1 milionem hnízdících párů nejhojnějším dravcem vůbec.V České republice se zdržuje početně po celý rok, hnízdí zde v počtu 9,5–13 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1300 m n. m., a zimuje v počtu 20 000–50 000 jedinců. U jeho populačního trendu byl přitom v minulých letech zaznamenán mírný vzestup.

Hnízdí v lesích, za potravou zalétává na otevřená prostranství, jakými jsou např. pole, louky nebo pastviny; často vysedává také u silnic. Během hnízdního období jsou káňata teritoriální, mimo toto období, zejména pak v oblastech s nadbytkem kořisti, však často tvoří menší volné skupiny. Ty lze zaznamenat i během tahu. Je známá díky svým zásnubním letům, při kterých kruhově plachtí, volně padá a opět stoupá. Struktura potravy může být podle místních podmínek, též vzhledem k proměnlivému životnímu prostoru káněte, silně variabilní. Potrava káně lesní je tvořena převážně malými savci, ve střední Evropě se pak jedná především o hraboše polní (Microtus arvalis). Dále požírá také ptáky, většinou mladé jedince, plazy (ještěrky, hady), červy, obojživelníky (většinou žáby) a ryby, konkrétně mrtvé nebo umírající jedince. Často vyhledává i auty sražená zvířata, čímž se sama vystavuje nebezpečí kolize s vozidly.

V oblasti kolem Castellu v bavorském obvodu Dolní Franky byly v letech 1945 až 1960 doloženy 384 druhy ukořistěných zvířat na hnízdech, přičemž savci (hlavně myši) tvořili 70 procent a ptáci 12 procent. Zbytek tvořili plazi 15 % a obojživelníci 3 %.

V letech 1981-84 byla v okolí Berlína provedena studie zabývající se složením potravy u ještě neopeřených mláďat. Na hnízdech bylo jako kořist zaznamenáno celkem 257 druhů živočichů, z čehož 37 % představovali malí savci (především hraboši), 59 % ptáci, 1 % plazi, další 1 % obojživelníci a zbývající 2 % pak ryby. Pohlavně dospívá ve 2. nebo 3. roce života. Páry jsou monogamní a mnohdy spolu setrvávají po celý život. Rozměrné hnízdo z větví buduje zpravidla vysoko v koruně stromu. První vejce samice začínají ve střední Evropě klást již v březnu, většinou však až v polovině dubna. V jedné snůšce bývají obvykle 2–3, někdy i 1 nebo 4 bílá, červeno-hnědě skvrnitá, průměrně 56 x 45 mm velká vejce vážící asi 60 g. Jsou kladena v intervalu 2 až 3 dnů a na jejich 33–35 denní inkubaci se podílí oba rodiče. Mláďata hnízdo opouští po 42–49 dnech, ale stále se nacházejí v jeho blízkosti a ještě dalších 6–10 týdnů jsou rodiči krmena. Poté hnízdní teritorium opouští a usazují se obvykle několik kilometrů od jeho hranic. I přesto však byly zaznamenány i případy, kdy se mládě uchýlilo od hnízda ve vzdálenosti celých 200 km. Úmrtnost mladých ptáků v prvním roce života činí 51 %, v druhém roce 32 % a ve třetím roce již jen 29 %.

V přírodě se obvykle dožívá asi 10 let. Nejstarší káně kroužkovaná v České republice byla sražena autem ve věku 17 let a 1 měsíce. Vůbec nejstarší ve volné přírodě žijící jedinci se pak dožili celých 26 let.

Káně Harrisovo (Parabuteo unicinctus)

je středně velký dravec z čeledi jestřábovitých, vyskytující se v rozmezí od jihozápadu Spojených státůjižně až po Chile a střední část Argentiny. Jeho výskyt je občas hlášen i v západní Evropě, většinou ve Velké Británii. Káně Harrisovo je oblíbeným sokolnickým druhem; je tedy pravděpodobné, že jeho výskyt v Evropě má původ právě v jedincích, kteří unikli ze zajetí.

Káně Harrisovo je jediným zástupcem rodu Parabuteo. Latinské jméno je odvozeno z řeckého para, což znamená jako nebo podobný, a latinského buteo, označující káně, uni značí jeden a cinctus znamená obklopený nebo ohraničený, což poukazuje na bílý pás na základu a na konci ocasu. Anglické jméno pták dostal od Johna Jamese Audubona, který jej pojmenoval na počest svého ornitologického druha, finančního sponzora a přítele Edwarda Harrise.

více » Káně Harrisovo je známé svým význačným chováním - loví ve skupině, která sestává z členů jedné rodiny (většina dravců loví samostatně). Jedinci se liší délkou v rozmezí od 46 do 76 cm a všeobecně mají rozpětí křídel okolo 1,1 m. Ve Spojených státech se průměrná hmotnost samců pohybuje okolo 710 g, zatímco průměr u samic je 1020 g. V rámci sexuálního dimorfismu jsou tedy samice až o 40 % větší než samci. Ptáci mají tmavě hnědé opeření s kaštanovými rameny, lemem křídel a stehny a bílý základ a konec ocasu, dlouhé žluté nohy a žluté ozobí. Dravci v šatě mladých jsou podobní rodičům, ale jsou více žíhaní a během letu je možné na spodu křídel pozorovat bledě žluté zbarvení s hnědým žíháním. Hlasové projevy káňat Harrisových tvoří velmi ostré zvuky. V přírodě se ptáci dožívají v průměru 11 let, nejdéle žijící zdokumentovaná samice měla 14 let a 11 měsíců. V zajetí se ptáci dožívají až 25 let. Ptáci žijí v řídkých lesích a polopouštích, stejně tak i v mokřinách (s občasnými stromy) a v některých částech jejich rozšíření (Howell a Webb 1995) také v mangrovových bažinách, vyskytujících se v jihoamerické oblasti rozšíření. Káně Harrisovo nemigruje a má trvalé teritorium, jehož velikost se pohybuje mezi 0,2 - 5,5 km2. Potrava se skládá z malých živočichů včetně ptáků, ještěrek, savců a velkého hmyzu. Káně Harrisovo loví ve skupinách, proto může ulovit též větší kořist, jako např. králíka. Ačkoliv je většina dravců samotářských a setkávají se pouze při hnízdění a tahu, káně Harrisovo loví ve spolupracujících skupinách od dvou do čtyř jedinců. Tato kooperace je výsledkem adaptace na pouštní klima, ve kterém žije. Jedna lovecká technika spočívá v tom, že malá skupina létá vepředu a pátrá po kořisti, zatímco jiný člen této skupiny letí zezadu a kořist nahání, a to tak dlouho, dokud není kořist zahnána do pasti a následně rozdělena. Jiná technika je založena na tom, že celá skupina se rozmístí okolo kořisti a jeden člen ji usmrtí. Káňata Harrisova hnízdí na malých stromech, křovinách nebo kaktusech (viz švédské pojmenování - kaktusvråk). Hnízdo je většinou kompaktní, vystavěné z větviček, kořenů rostlin, listů, mechu a kůry. Hnízdo většinou staví samice. Snůška obsahuje většinou dvě až čtyři vejce barvy bílé až namodralé, občas se světle hnědými nebo šedými skvrnami. Hnízdoši jsou zprvu světle žlutohnědí, v pěti nebo šesti dnech změní barvu na tmavě hnědou.

Velmi často obývají hnízdo tři káňata: dva samci a jedna samice. Diskutuje se o tom, zda se jedná o polyandrii, matoucí je tzv. backstanding, kdy jeden pták stojí na zádech prvního, případně ještě třetí na zádech druhého. Inkubační doba je od 31 do 36 dnů a na snůšce sedí většinou samice. Ve 38 dnech začínají mláďata prozkoumávat okolí hnízda a ve 45 až 50 dnech začínají létat. Samice hnízdí dvakrát nebo třikrát do roka. Mláďata mohou zůstat se svými rodiči až tři roky a v té době pomáhají s vyváděním dalšího potomstva.

Sovice sněžní (Nyctea scandiaca)

méně často uváděna pod názvem sovice sněžná, je velká puštíkovitá severská sova, jen o něco menší než výr velký. Délka těla je asi 60 cm, rozpětí křídel 160 cm a hmotnost bývá 1,35 - 2,6 kg.

Sovice sněžní je svou stavbou těla skvěle přizpůsobena životu v oblastech s chladnějším klimatem. Má mohutné tělo porostlé hustýmpeřím, kulatou hlavu s čistě bílým obličejem, velkýma, žlutýma očima a černým, zahnutým zobákem, poměrně dlouhý ocas a hustě porostlé končetiny s dlouhými a zahnutými drápy. Mezi pohlavími je mírně vyvinut pohlavní dimorfismus. Samec je výrazně menší nežsamice, má sněhově bílé opeření a oproti samici, která je hustě černě skvrnitá, má skvrnění téměř minimální.

více » Mladí jedinci jsou zbarveni stejně jako dospělé samice. Sovice sněžní patří mezi typické obyvatele cirkumpolárních oblastí. Nejhojněji se vyskytuje v tundrách a velkých planinách v severní části Evropy, Asie, Grónska a Kanady. Je částečně tažná, většina populací na zimu migruje do jižnějších oblastí, nejčastěji do Texasu,Gruzie, jižního Ruska, severní Číny, případně až do Karibiku. Zřídkakdy se zatoulá i na území České republiky. Sovice sněžní je v zimě aktivní za svítání a soumraku, s příchodem léta přechází spíše na denní aktivitu.

Živí se především malými hlodavci, nejčastěji lumíky sibiřskými, při příliš nepříznivých podmínkách, kdy je výrazný nedostatek hlavní potravní složky, loví i jiné savce nebo menší až středně velké ptáky. Svou kořist vyhlíží za letu, případně z nízké pozorovatelny, např. ze skalky nebo spadlých větví, kde je díky svému bílému zbarvení s černými skvrnami skvěle zamaskována, a následně se na ni vrhá přímým výpadem a uchopí ji do svých mohutných drápů, které ji téměř okamžitě usmrtí. Na hnízdící jedince připadá jeden až dva lumíci na den, rodiče s odrostlými mláďaty mohou pozřít i více jak 1300 lumíků, z čehož plyne, že je na ně přísné vázaná a jejich pokles by zcela jistě znamenal i pokles volně žijících sovic sněžných.

Hnízdí na zemi a k hnízdění vybírá oblasti s dobrou viditelností, dostatečnou hojností potravy a s menším množstvím sněhu. Jako hnízdopoužívá jen mělkou prohlubeninu, občas však využívá i opuštěná hnízda orlů. V květnu snáší 5 až 14 vajec, na kterých sedí samice zhruba 70 dní, samec ji přitom obstarává potravu. Mláďata jsou po narození čistě bílá, později šedá a jejich rodiče je velice agresivně brání před menšími i většími predátory, kteří se na nebezpečnou vzdálenost přiblíží ke hnízdu.

Výr velký (Bubo bubo)

je velký noční pták z čeledi puštíkovití. Je největší žijící sovou. Často je mu přezdíváno král noci. Výr velký je rozšířen v téměř celé Evropě (s výjimkou Britských ostrovů, severozápadní Francie a severní Skandinávie), v severozápadní Africe (středomořské oblasti Alžírska a Maroka) a ve značné části Asie (mimo severních a jižních oblastí).Výr velký je velký pták, větší než káně lesní, ale na druhou stranu zřetelně menší než např. orel skalní. Samice jsou těžší než samci a mají větší rozpětí křídel. Délka těla se u dospělce pohybuje obvykle mezi 60–70 cm, rozpětí křídel se u dospělce pohybuje okolo 170 cm. Hmotnost se pohybuje obvykle mezi 1800–3000 g, obzvlášť velcí jedinci však dosahují až hmotnosti přes 4 kg.

Silueta sedícího výra velkého je jen těžko zaměnitelná, na hlavě má totiž z peříček výrazné pohyblivé chvostky připomínající ouška (proto se mu říká ušatá sova).

více » V souvislosti s jeho velikostí jde o poměrně jednoznačný určovací znak. Zbarvení je značně proměnlivé, obecně svrchu žluto (oranžovo-rezavo)hnědé s tmavohnědými skvrnami, na břiše světlejší odstín téhož s výraznými podélným tmavým skvrněním a jemným příčným mramorováním. V oblasti krku a okolo zobáku je peří světlejší až bílé. Duhovka je ohnivě oranžová. Nohy a prsty jsou porostlé jemnými, zpravidla žlutohnědými až rezavými pírky. Mláďata jsou porostlá zprvu jemným žlutobílým prachovým peřím, po opeření mají matnější zbarvení a kresby.Výr velký je noční pták a samotářský tvor. Stejně jako ostatní sovy létá velmi tiše a střídá mávavý let s plachtěním. Je-li vyrušen a nemá-li možnost rozumného ústupu, nafukuje se, čepýří peří a výhrůžně syčí. Loví v noci v rozsáhlém revíru (v době hnízdění v okruhu až 15 km okolo hnízda) a není příliš vybíravý. Kořistí jsou zejména hlodavci, zajíci, králíci a další drobní savci, ale nepohrdne ani spícími ptáky (včetně dravců), s oblibou loví ježky ale zvládne i srnče.

Výr musí čelit značnému nepřátelství řady denních ptáků, zejména dravců a havranovitých, kteří jej za dne vztekle napadají, kdykoli ho uvidí. Toho je využíváno myslivci a ornitology k lovu či odchytu na výrovku. Výr (v hantýrce označovaný jako kuba či kubina, dle svého pohlaví) je někde přivázán na relativně viditelném místě a poblíž se usadí lovec s puškou či jsou rozvěšeny sítě. Rozzuření ptáci chtějí výra napadnout a vše ostatní ignorují. Počínaje zimou (prosinec až únor) si výr značkuje teritorium výrazným hú-hú, občas ho prokládá i jinými zvuky, které mohou připomínat zvláštní řehot. Samice houká hlouběji než samec. Výři vytváří stabilní páry s velkou věrností k hnízdišti. Obvykle mají v jedné oblasti několik hnízd, které postupně střídají. Zpravidla zůstávají věrní i hnízdům, ve kterých jim byla vybrána mláďata.

Koncem března nebo počátkem dubna (v českých podmínkách) snáší samice 2–5 téměř kulatých, čistě bílých vajec. Někdy leží na volném prostranství mezi kameny na nepříliš příkrých stráních, jindy jsou skryta pod převisem a vyskytují se i případy převzetí hnízd dravců vysoko ve skalách či na stromech. Samice na nich sedí a hlídá je, samec ji krmí (obvykle ale kořist nepředává přímo v hnízdě). Doba sezení na vejcích trvá 31-36 dní. Mláďata se líhnou asi po 35 dnech (v českých podmínkách). Staří je krmí, samice pak i chrání před nepohodou. Postupem času se mláďata rozlézají dál po okolí, po 6 týdnech se už v hnízdě moc nezdržují a postupně se rozcházejí. Dobrými letci se stávají ve věku cca 100 dnů. Obvykle jsou mláďata dostatečně zásobena potravou.

Přijdou-li výři o vejce, zpravidla zahnízdí znovu, ztratí-li mláďata, již se tak zpravidla nestává. Je paradoxní, že ačkoliv je výr velký největší sova, vybrat jeho hnízdo je opravdu jednoduché. Matka se sice staví výhrůžně, syčí a nafukuje se, ale pokud to člověka neodradí, dává se zpravidla na rychlý ústup a pouze z povzdálí smutně houká. Na rozdíl od podstatně menších puštíků, kteří svou snůšku fanaticky brání proti jakémukoliv útočníkovi, včetně člověka.Nachází se všude, kde má vhodné podmínky pro hnízdění a lov. S oblibou osidluje kamenité stráně, zříceniny s lesy v okolí. Někdy však osidluje i oblasti beze skal, pak osidluje dutiny stromů či opuštěná dravčí hnízda.

Puštík vousatý/též puštík bradatý/( Strix nebulosa)

je velká sova z čeledi puštíkovití a je největším z puštíků, kdy na délku těla přerůstá i výra velkého (postrádá však jeho mohutnost). Jméno dostal podle bílých peříček zespodu lemujících jeho masku, což budí dojem bílého kníru.

Přirozený areál puštíka vousatého zahrnuje Fennoskandinávii, jižní část severní Asie a Severní Ameriku, kde hnízdí mezi Velkými jezery a Hudsonovým zálivem a dál na západ až k pobřeží Aljašky. Na západě jeho areál zasahuje hluboce na jih Ameriky a je známa i malá populace z kalifornské Sierry Nevady. Velikost kanadsko-americké populace se odhaduje na 20 000-10 000 puštíků vousatých. Vyhledává vzrostlé a nepříliš husté jehličnaté lesy, kde je dostatek mýtin, luk a volného prostoru.

Puštík vousatý náleží k největším sovám. S délkou těla 61-84 cm (obvykle okolo 72 cm) a rozpětím křídel až 152 cm (obvykle kolem 140 cm) a hmotností 790-1454 g je největší severoamerickou sovou. V Evropě mu konkuruje výr velký, který je na délku menší, ale celkově mohutnější a má delší křídla. Samice puštíka vousatého jsou mírně větší než samci. Starší jedinci mají žluté oči a okolo nich tmavé kruhy v šedé masce. Zdola je maska lemována bílými pírky připomínajícími knír, což dalo druhu jeho jméno.

více » Puštík vousatý létá velice tiše a má vynikající sluch. Často loví tak, že létá nad sněhem a naslouchá zvukům pod ním. Když zaslechne kořist, vrhne se prudce celou svou vahou na místo, kde se kořist pohybuje, čímž dokáže prorazit krustu, která by unesla osmdesátikilového člověka. Kořistí jsou zejména malí savci, převážně hlodavci. Schopnost lovit kořist i v hlubokém sněhu, kde jsou ostatní sovy bez šancí na úspěch, ho předurčuje k životu v chladných podmínkách. Dospělý puštík spořádá v zimě za jediný den hlodavce představující třetinu jeho hmotnosti. Severní populace migrují za potravou stovky kilometrů podle výskytu hrabošů, kteří jsou jejich téměř výhradní potravou. Naproti tomu jižní populace jsou usedlejší, mají pestřejší stravu a někdy vytvářejí trvalá lovecká teritoria o velikosti až 8 km.

Hnízdí na pahýlech starých stromů nebo v hnízdech dravců. Obvyklá snůška se pohybuje okolo 3-4 vajec. Pro puštíky není problém zahnízdit i v zimě, kdy je vysoká pokrývka sněhu. Mláďata se rozlézají z hnízda mnohem dříve, než začnou létat (asi ve 4 týdnu života), rodiče je pak ještě celé léto hlídají a krmí. Jako řada jiných puštíků bez váhání napadnou kohokoliv, kdo by se příliš přiblížil k jejich hnízdu, včetně velkých šelem či člověka. Vzhledem k jejich velikosti a síle není jejich útok nic příjemného a dokážou úspěšně zahnat i velké vetřelce. I přes tuto schopnost však hyne až 1/3 mladých puštíků. Nejčastější příčinou je hlad nebo predátoři, zejména lasice, krkavci a výři virginští.

Sova pálená (Tyto alba)

je středně velký druh sovy z čeledi sovovitých (Tytonidae), nápadný hlavně výrazným srdcovitým závojem kolem očí. Jedná se o nejrozšířenější druh sovy vůbec, obývající řadu biotopů na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Středně velká, štíhlá sova s dlouhýma nohama. Délka těla je 33–39 cm, rozpětí křídel 80–95 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 200–400 g. Svrchu je šedá a okrová, zespodu v závislosti na poddruhu buď čistě bílá nebo žlutooranžová (středoevropský poddruh T. a. guttata má spodinu žlutooranžovou). Výrazný obličejový závoj je světlý a má typicky srdcovitý tvar, oči jsou černé. Obě pohlaví jsou zbarvena podobně, samci bývají o něco světlejší. Létá houpavě, elegantně a zcela neslyšně, často s volně svěšenýma nohama. Nejčastěji se ozývá drsným, těžko popsatelným křikem, samice a vzácně i samci mohou opakovaně vydávat také táhlý, vrnivý zvuk připomínající volání lelka lesního. Mláďata na hnízdě se ozývají hlasitým táhlým syčením. Sova pálená má kosmopolitní typ rozšíření. Žije na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a zcela chybí pouze v chladných oblastech, na Sahaře a v tropických deštných pralesích.

více » Většina populace obývá teplejší oblasti, k severu nejvýše proniká v západní Evropě, a to přibližně k 60. rovnoběžce. Jde o stálý a přelétavý druh, který často podniká potulky a přesídlování v nejrůznějších směrech, občas i značně daleko od hnízdiště.Těžištěm výskytu v Evropě je Španělsko (50.400–90.500 párů) a Francie (20.000–60.000 párů). Již od 50. let 20. století její početnost prudce klesá; 20–50% pokles stavů byl zaznamenán ve 13 evropských zemích, více než 50% v 7 evropských zemích a na Maltě již vyhynula. Na území ČR hnízdí pravidelně, ale vzácně, hlavně v nižších polohách do 400 m n. m. Její početnost se vzhledem k výrazným početním výkyvům zjišťuje jen obtížně, dlouhodobě však vykazuje klesající tendenci. Potravu tvoří hlavně drobní savci, méně ptáci, obojživelníci a hmyz. Z 4965 obratlovců nalezených ve 237 vývržcích z jižní Moravy a jižního Slovenska bylo 94,6 % savců, 5,2 % ptáků, 0,2 % obojživelníků a o něco méně hmyzu. Ze savců výrazně dominoval hraboš polní, z ptáků vrabec domácí. Podobné výsledky ukázal i rozbor vývržků ze severovýchodních Čech, během kterého bylo určeno 97,7 % savců (hraboš polní představoval 73,3 %), 1,7 % ptáků, 0,6 % hmyzu a jeden skokan.

Loví během soumraku a v noci, v období krmení mláďat občas i ve dne. Potravu vyhlíží za pomalého letu nízko nad zemí nebo vsedě z pozorovatelny a díky svému vynikajícímu sluchu ji dokáže přesně lokalizovat i v naprosté tmě. Kořist požírá vcelku, srsti, peří a jiných nestravitelných částí se tak stejně jako ostatní sovy zbavuje jejich vyvrhováním v podobě šišticovitých vývržků. Vývržky sovy pálené jsou typické, tmavé a díky lesklému povrchu jakoby nalakované. Sova pálená vytváří trvalé páry, které zpravidla zůstávají věrné místu hnízdění. Tok začíná v závislosti na klimatických podmínkách v únorunebo březnu a oba partneři se během něj ozývají pronikavými chraplavými skřeky.

Původně k hnízdění vyhledávala stromové dutiny a skály, ve velké části areálu se však postupně stala synantropním druhem a dnes tak většina populace hnízdí v lidských stavbách, nejčastěji ve věžích kostelů nebo ve stodolách. Ochotně přijímá i vhodné hnízdní budky. Hnízdo nestaví, samice klade vejce přímo na podklad nebo do vývržkové drti. Průběh a úspěšnost hnízdění silně závisí na dostupnosti hlavní potravy – hraboše polního; v případě jeho přemnožení bývají snůšky početnější a hnízdí dvakrát ročně, oproti tomu v letech, kdy je potravní nabídky nedostatek, hnízdí jen jednou nebo nemusí zahnízdit vůbec. První hnízdění začíná obvykle v dubnu, druhé v červenci nebo srpnu. V první snůšce bývá 3–8 vajec, druhá je o něco početnější, s 5–10 vejci. Vejce jsou čistě bílá, oválná, o rozměrech 39,7 x 30,7 mm, a samice je snáší v intervalu 2 i více dnů. Délka sezení je 30–34 dnů, sedí pouze samice, které samec přináší potravu. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a vzletnosti dosahují v 60 dnech. Pohlavně dospělá jsou ve stáří 1 roku.

Úmrtnost sovy pálené v prvním roce života je vysoká a může dosahovat až 72 %. Nejvyšší známý věk okroužkovaného jedince je 17 let a 10 měsíců.

Kalous ušatý (Asio otus)

je středně velký druh sovy z čeledi puštíkovitých hnědého a černého zbarvení s charakteristickým prodlouženým opeřením kolem ušních otvorů, díky kterému získal svůj název v mnoha světových jazycích.

V České republice se jedná o jednu z nejhojnějších a nejrozšířenějších sov vůbec. Jejím přirozeným biotopem jsou převážně řídce porostlé otevřené kulturní krajiny, přes den se často zdržuje v lesích. Obývá všechny kontinenty severní polokoule a izolovaně se vyskytuje také v Africe, na svém areálu rozšíření přitom tvoří celkem 4 poddruhy.

Je aktivní za soumraku a v noci, v zimě přes den se přitom často zdržuje v menších skupinách. V jeho potravě se nejčastěji objevují hlodavci, díky čemuž je považován za užitečného, ale požírá také jiné savce, menší druhy ptáků a hmyz.

více » K hnízdění využívá nejčastěji opuštěná hnízda krkavcovitých ptáků, kam klade 3–7 světlých vajec. Kalous ušatý náleží mezi středně velké druhy sov. Co do velikosti je srovnatelný s holubem domácím nebo s blízce příbuzným puštíkem obecným (Strix aluco), v porovnání s ním je však zřetelně štíhlejší. Délka jeho těla činí 35–40, průměrně tedy 38 cm a v rozpětí křídel měří 90–100 cm. Hmotnost u samců se pohybuje mezi 220–305 g, u samic pak mezi 260–435 g.

Podobně jako všechny druhy sov má i kalous ušatý skvěle vyvinutý sluch a zrak, svou kořist dokáže dokonce lokalizovat i v naprosté tmě. Významně mu přitom napomáhá asymetrické umístění ušních dutin, kdy levá je výrazně výše položená než ta pravá. Zajímavé je také to, že má zrak uzpůsobený k vidění na větší vzdálenosti, přičemž na blízko vidí špatně. Dalšími znaky typické pro většinu sov jsou ostré drápy na silných končetinách a ostrý zahnutý zobák.

Je porostlý hustým, velmi měkkým peřím světle až tmavě hnědého zbarvení. Vrchní část těla je přitom tmavší s různorodou kresbou, spodina těla je zase posetá množstvím černých podélných skvrn. Jeho charakteristickým znakem jsou dlouhá pera kolem uší, která však, ačkoli tak vypadají, nemají žádný podíl na lepší kvalitě sluchu. Nápadný je také jeho oválný tvar obličeje s dobře patrným bílým peřím v závoji kolem žlutočervených očí ve tvaru písmena X.

Obě pohlaví jsou si velmi podobná, samice jsou však na přední straně těla nepatrně tmavší, mláďata v prachovém šatě jsou celí světlí s tmavým opeřením kolem očí a mladí ptáci mají v porovnání s dospělci zase volnější peří.

Létá velmi tiše. V letu se dá rozeznat od jiných sov podle silné hlavy, dlouhých úzkých křídel a pomalého mávání křídel, jeho dlouhá pera na hlavě však patrná nejsou, v letu je totiž drží přitisknuté u hlavy. Ozývá se zřídkakdy, ale jeho hlas je většinou slyšitelný i na větší vzdálenost. Samci vydávají krátké, tlumené, pravidelně se několikrát za sebou opakující „hú“, samice se ozývají ještě méně než samci a jejich hlasový projev se podobá pískání na hřeben. Mláďata na hnízdě se pak potravy dožadují naříkavým kolísavým pískavým „puí“. Kalous ušatý je velmi rozšířenou sovou vyskytující se na všech kontinentech severní polokoule a izolovaně i na území severní Afriky. Obývá téměř celou Evropu, zcela zde chybí zejména v nejsevernějších oblastech, do Asie zasahuje v podobě širokého pruhu sahajícího od její západní části až po Japonsko, v Severní Americe je pak zastoupen na většině území Spojených států, na severu Mexika a také zejména na jihu Kanady. Vzhledem k značné rozloze není doposud známá velikost jeho areálu rozšíření, přesně vyčíslena není ani jeho globální početnost, je však předběžně odhadována zhruba na 1 500 000–5 000 000 jedinců. Počet hnízdících párů v Evropě, která představuje 25–49 % jeho globálního rozsahu, je pak odhadován na 380 000–810 000, tedy 1 140 000–2 430 000 jedinců.

U jeho globální populace byl v poslední době zaznamenán patrný pokles, není však považován za nijak drastický, a proto je v Červeném seznamu IUCN stále řazen do kategorie málo dotčených druhů. Nejčastějšími příčinami úmrtí tohoto druhu přitom bývají predátoři , ztráta přirozeného biotopu a nedostatek potravy, velmi často i kolize s vozidly. Kalousi ušatí jsou převážně stálí ptáci, severské populace však migrují, a to zejména na území Mexika, Indie, severní Afriky a jižní Evropy. Kalous ušatý přednostně obývá okraje lesů v blízkosti otevřených krajin s nízkou vegetací, jako jsou pole nebo louky, vyskytuje se také v močálech, větších parcích, houštinách a skupinách jehličnatých stromů. V zimě se často stahuje blíže k lidským obydlím a může být proto zaznamenán i ve městech. Kalous ušatý je velmi skrytě žijící pták s noční aktivitou (výjimku tvoří období, kdy migruje[1] a období, kdy obstarává potravu pro mláďata). Den tráví většinou vysoko na stromech v těsné blízkosti kmene, kde je díky svému hnědému zbarvení a štíhlému tělu velmi těžce zpozorovatelný. Při přímém ohrožení se načepýří, čímž opticky zvětšuje svou velikost, syčí a klape zobákem. Toto obranné chování lze přitom pozorovat již i u mláďat v hnízdě. V zimě se často sdružuje do malých skupin, které přes den odpočívají v těsné blízkosti u sebe. Kalous ušatý se občas stává kořistí velkých dravců, jako jsou např. orli, jestřábi, sokoli a občas dokonce i jiných druhů sov, zejména pak výra. Pro vejce a mláďata v hnízdě pak představují největší hrozbu krkavcovití a kuny. Více než 90 % veškeré potravy kalouse ušatého tvoří drobní hlodavci, nejčastěji hraboši, myšice, norníci, mladí potkani (Rattus norvegicus) a krysy. Dále jsou v jeho potravě zastoupeni i jiní malí savci, jako jsou např. veverky, mladí králíci, rejsci, čipmanci či krtci, ale své menšinové zastoupení zde mají i netopýři, ptáci až do velikosti kosa nebo špačka, ačkoli zde převládají malí pěvci, jako jsou vrabci nebo pěnkavovití, hmyz (např. brouci) a obojživelníci (nejčastěji žáby). Na svou kořist přitom číhá z vyvýšeného místa a poté, co ji zaznamená, na ni velmi rychle útočí. Následně ji usmrcuje pomocí svých ostrých drápů a silného zobáku a pokud je to možné, tak ji polyká celou najednou, pokud ne, odnáší ji ve svých drápech na vyvýšeného místo, kde ji postupně požírá.

Nestravitelných zbytků, jako jsou např. kosti nebo srst, se následně zbavuje zhruba dvakrát za 24 hodin v podobě 5,1 x 1,9 cm velkých, podélných, šedých chuchvalců známých jako vývržky. Tyto vývržky jsou nejen dobrým zdrojem informací o jeho hojnosti v různých lokalitách, ale také jde na základě nalezených zbytků v nich zjistit, jaká kořist je v jeho potravě v dané oblasti zastoupena nejpočetněji. Pohlavně dospívá ve věku jednoho roku. Již v listopadu přitom začínají samci vyhledávat vhodné místo k zahnízdění. Při námluvách, které občas začínají již během ledna, samec v těsné blízkosti hnízda ve vzduchu tleská křídly pod tělem a klape zobákem a snaží se tak upoutat pozornost samice. Během hnízdního období kalousi ušatí obhajují jen malé teritorium v těsné blízkosti hnízda, občas hnízdí i několik párů nedaleko od sebe. Jsou přitom monogamní, byla u nich však pozorována již i polygamie. Hnízdí obvykle jednou, v případě velké hojnosti potravy i dvakrát ročně, a to v rozmezí od března do června. Vlastní hnízda téměř vždy nestaví, na místo toho využívá již opuštěná hnízda krkavcovitých ptáků (převážně vran, havranů a strak), ale i kání, veverek a volavek, zřídkakdy zahnízdí také v trhlině ve skále, v dutině stromu nebo na zemi.

Samice klade obden 3–7 bílých, zakulacených, 40 x 32 mm velkých a 23 g těžkých (z toho 7 % tvoří skořápka) vajec, na kterých sedí sama po dobu 27–28 dnů. Jelikož však začíná sedět již na prvním vejci, mezi mláďaty je následně dobře patrný věkový rozdíl. Během období, kdy samice provádí inkubaci, ji samec do hnízda nosí potravu a následně z velké části obstarává potravu i pro již vylíhlá mláďata, zatímco samice se obvykle nevzdaluje daleko od hnízda. V případě, že je v blízkosti hnízda predátor výhružně syčí a načepýřuje peří nebo předvádí známou obrannou techniku, kdy předstírá neschopnost letu a predátora odláká do bezpečné vzdálenosti od vajec nebo mláďat. Ve věku 3–4 týdnů pomalu začínají mladí kalousi opouštět hnízdo a zdržují se na větvích v jeho blízkosti, po kterých dokáží šplhat také pomocí svého silnému zobáku. Ve věku zhruba 5 týdnů jsou již vzletná a o 1–2 týdny později se plně osamostatňují.

Kalous ušatý se ve volné přírodě dožívá průměrně 4 let, v zajetí se však může dožít i více než 20 let. Zatím nejstarší ve volné přírodě zaznamenaný jedinec pochází z Finska s věkem celých 17 let a 11 měsíců.

Krkavec velký (Corvus corax)

je velký černý pták z čeledi krkavcovitých. Je největším pěvcem České republiky. Je chráněnýzákonem jako ohrožený druh. Krkavec velký dorůstá velikosti kolem 50 centimetrů a hmotnosti 1,5 kilogramu. Krkavec velký je velký černý pták s mohutným vysokým zobákem, na rozdíl od podstatně menšího havrana polního má opeřený kořen zobáku. Jeho šat je černý s kovovým leskem, na hrdle mu charakteristicky odstává peří. Jeho křídla jsou dlouhá a i na konci široká, prstovitě zakončená jako u některých dravců. V rozpětí křídel dosahuje kolem 1 metru. Krkavec má klínovitý ocas, který jej v letu odlišuje od havrana polního a vrány obecné. Let krkavce je klidný s volnými rázy křídel, někdy klouzá zvolna vzduchem. Umí dobře plachtit. Za potravou se ochotně snáší i na zem, ale zůstává ostražitý. Krkavec velký je znám svou opatrností a nedůvěřivostí. Krkavec velký je holarktický druh, obývá celou severní polokouli. Jeho domovem je takřka celá Evropa, Asie a severní Afrika. Obývá lesnaté oblasti hornatin a vrchovin, nevyhýbá se ani lesnatým oblastem nížin.

více » Ve středověku byl na území Čech a Moravy hojně hnízdícím ptákem. Kvůli pronásledování a změnám v hospodaření krkavců značně ubylo. Z Čech a Moravy na dlouho vymizel. Až v roce 1968 znovu zahnízdil v hukvaldské oboře v okénku zříceniny hradu, zřejmě v témže roce hnízdil i v Jeseníkách. Postupem času se rozšířil zpět do Čech. Jeho rozšíření je někdy dáváno do souvistlosti s trvalým výskytem velkých šelem, na jejichž zbytcích kořisti se krkavci živí. Je stálý. V mimohnízdním období se potuluje v okolí hnízda. Žije osamoceně v trvalých párech po mnoho let. Na hnízdiště se vrací kolem února, kdy začíná se stavbou či opravou starého hnízda, které si staví na vysokých stromech a na nedostupných skalách. Své hnízdo používá po několik let, takže za několik let může být nápadné svými rozměry. Vlastní stavbu a úpravy provádí samice, zatímco samec přináší stavební materiál – větévky, trávu, mech. Do hnízda snáší 5 až 6 modrozelených černohnědě, šedohnědě a šedě skvrnitých vajec, které zahřívá samice. Samice sedí většinou sama, doba sezení je 20 až 21 dní. Krmí oba rodiče. Krkavec velký není co do potravy nijak specializovaný, dovede se do značné míry přizpůsobit nabídce okolního prostředí. Jako všežravec se živí lovem drobných obratlovců (hlavně hlodavců, zajíců a ptáků), vajíčky ptáků, různými semeny, jako mrchožrout nebo také odpadky na skládkách.

Hlavním druhem potravy krkavce jako predátora jsou malí hlodavci (především hraboši, v tundře také lumíci). Na sopečných ostrovech Středozemního moře jsou významnou složkou potravy krysy. Jako mrchožrout byl krkavec pozorován v Arktidě nejčastěji na mrtvoláchsobů a zajíců.

Výzkum potravy krkavců na Slovensku ukázal, že se horské populace živí především hrabošem polním, zatímco u nížinných populací je složení potravy mnohem pestřejší. Krkavci lovili až do vzdálenosti 10 km od hnízda. Na Kanárských ostrovech se živí na jaře obratlovci, v létě různými bezobratlými a na podzim a v zimě převážně rostlinnou potravou. Krkavci jsou často v době hnízdění rozptýleni po svém areálu, zatímco v mimohnízdní době se soustředí u jiných zdrojů, často lidského původu.

© 2014 Nyctea - sokolnická skupina. Všechna práva vyhrazena. Vytvořil: Běžnýweb.cz